autorka: Ing. Ivana Antalová

‍

Porodnické násilí je celosvětový problém, který ovlivňuje mnoho žen a rodin. Mnoho zemí se snaží najít způsob, jak eliminovat tento problém, a proto se v posledních letech objevují stále častěji studie, které se snaží zjistit míru výskytu porodnického násilí a jeho příčiny. Následující článek se zaměřuje na výskyt porodnického násilí v Brazílii, Kanadě, Francii, Švédsku a Jižní Koreji.

‍

Brazílie

Porodnické násilí se zde vyskytuje v rozsahu, který je alarmující a závažný. Podle organizace World Health Organization se Brazílie řadí mezi země s nejvyšší mírou císařských řezů na světě, a to až 57 % v roce 2015. Kromě toho dochází k dalším z forem porodnického násilí, jako jsou nucené epiziotomie, používání fetálních monitorů bez indikace, odepírání metod na tišení bolesti a zneužívání moci ze strany lékařů a zdravotnického personálu. Problém je tak rozsáhlý, že byl v roce 2015 zahájen brazilský program "Childbirth Safe and Humanized", který má za cíl snížit míru porodnického násilí v zemi.

‍

Více informací:

Disrespect and abuse in childbirth in Brazil https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/30106349/

Born in Brazil: shining a light for change: https://reproductive-health-journal.biomedcentral.com/articles/10.1186/s12978-016-0247-4  

International Federation of Gynecology and Obstetrics: https://www.figo.org

‍

Kanada:

Kanada je země, která poskytuje ženám vysokou úroveň zdravotní péče během porodu, včetně volby mezi porodem v nemocnici a porodem s asistencí porodní asistentky v domácím prostředí. Nicméně, podle studie Kanadské asociace porodních asistentek, 13,3% žen zažilo během porodu verbální násilí a 1,4% žen bylo vystaveno fyzickému násilí. Většina těchto žen neoznámila incident zdravotnickým pracovníkům.

‍

Více informací:

Society of Obstetricians and Gynaecologists of Canada: https://sogc.org/

Canadian Association of Midwives: https://canadianmidwives.org/

‍

Francie:

Ve Francii se také vyskytuje porodnické násilí, i když v menší míře než v některých jiných zemích. Podle Národního institutu demografických studií se v roce 2016 12,8% žen setkalo s násilím během porodu. V reakci na tento problém vydalo francouzské Ministerstvo zdravotnictví v roce 2018 doporučení pro snížení porodnického násilí. Francouzské Národní kolegium gynekologů a porodníků (CNGOF) také vydalo doporučení, která se zaměřují na zlepšení komunikace a poskytování informací těhotným ženám a na vytvoření prostředí, které podporuje autonomii žen při porodu.

‍

Další iniciativy na snížení porodnického násilí včetně informačních kampaní a vzdělávacích programů pro zdravotnické pracovníky jsou organizovány organizacemi jako je Asociace porodních asistentek v Paříži a francouzská asociace porodních asistentek a dul.

‍

Více informací:

National Institute of Demographic Studies: https://www.ined.fr/en/

French National College of Gynecologists and Obstetricians: http://www.cngof.fr/  

‍

Švédsko:

Ve Švédsku je situace v porovnání s ostatními zeměmi poměrně dobrá, ačkoli i zde se objevují případy porodnického násilí. Podle švédského národního úřadu pro zdravotnictví se v roce 2017 vyskytlo 3,5% případů násilí během porodu. Švédská asociace porodních asistentek (Barnmorskeförbundet) se snaží zlepšit situaci tím, že zdůrazňuje význam poskytování informací a podpory těhotným ženám a jejich rozhodnutím během porodu.

‍

Důležitá je také respektující a partnerská komunikace, souhlas s procedurami před zákrokem a vzdělávací programy pro zdravotnické pracovníky v oblasti kultury a etiky.

‍

Více informací:

Swedish Association of Midwives: https://www.barnmorskeforbundet.se/

Swedish Association of Obstetricians and Gynecologists: https://www.sfog.se/

National Board of Health and Welfare: https://www.socialstyrelsen.se/en/

‍

Indie

je další zemí, kde se vyskytuje vysoká míra porodnického násilí. Podle zprávy organizace White Ribbon Alliance India z roku 2018 se 7 z 10 indických žen setkalo s nějakou formou násilí během porodu. V některých částech Indie, zejména v odlehlých oblastech, jsou dokonce zaznamenány případy fyzického násilí a týrání žen během porodu.

‍

Jedním z faktorů, který k tomuto problému přispívá, je nedostatek porodních asistentek a kvalifikovaného personálu v indických porodnicích. Některé ženy v Indii stále rodí doma bez lékařské pomoci, což může zvyšovat riziko násilí a komplikací.

‍

Organizace v Indii usilují o zlepšení situace a bojují proti porodnickému násilí. Například organizace Sama Resource Group for Women and Health poskytuje porodní asistentky a školí ženy v oblasti reprodukčního zdraví.

‍

Více informací:

White Ribbon Alliance India: http://www.whiteribbonallianceindia.org/

Sama Resource Group for Women and Health: http://www.samawomenshealth.in/

‍

Je důležité, aby se problematika porodnického násilí dostala do veřejného povědomí a aby byla ve společnosti diskutována. Pouze tak můžeme zlepšit situaci a zabezpečit, aby byl porod pro všechny pozitivním a bezpečným zážitkem.

‍

Porodní asistentky mají klíčovou roli při prevenci porodnického násilí a podpoře žen během porodu. Jejich role se liší v závislosti na zemi a zdravotnickém systému. Nicméně vždy mají porodní asistentky klíčovou roli při poskytování podpory a informací ženám během porodu, při prevenci porodnického násilí a při podpoře volby žen v rámci porodnické péče. Významné je také poskytování poradenského a emocionálního doprovodu během těhotenství a porodu, což může snížit úzkost a zvýšit sebedůvěru ženy v tuto kritickou fázi života.

‍

Celkově lze říci, že úspěšná prevence a omezení porodnického násilí závisí na mnoha faktorech, jako je kvalita zdravotnického systému, vzdělávání a podpora porodních asistentek, důraz na respektování práv a volby žen a poskytování včasné a kvalitní zdravotnické péče.

‍

Financováno z projektu Rodím v klidu bez násilí, podpořeného ÚV ČR 2022, i.č. GE220027.

‍

Porodnické násilí se děje. I když je neúmyslné, často naopak prováděné s dobrým úmyslem pomoci rodící ženě, tak se s ním stále v příbězích žen setkáváme. V následujícím textu přinášíme vysvětlení jednotlivých druhů porodnického násilí tak, jak je ve své práci rozlišila právnička Sandra Pašková. A také uvádíme možnosti pro porodní asistentky a další zdravotníky, jak se na způsob jimi poskytované péče podívat jiným pohledem a jak ho ve své praxi eliminovat.

Porodnické násilí nemá jen fyzické projevy

Porodnickým násilím rozumíme fyzické i psychické násilí, ke kterému dochází na ženě a dítěti v souvislosti s těhotenstvím a porodem. Jedná se o systémové institucionální násilí. Dopouští se ho lékaři, porodní asistentky a další zdravotnický personál a to často nikoliv s cílem ublížit, ale naopak nevědomě, pod vlivem systému, ve kterém je zdravotník vzdělán, a instituce, ve které pracuje. Pokud si jako zdravotníci uvědomíme, jak naše činy na ženy působí a odvážíme se připustit si, že existují způsoby jak změnit své chování, porodnické násilí se zásadně minimalizuje.

Druhy porodnického násilí:

1. Fyzické násilí
2. Péče poskytovaná bez informovaného souhlasu
3. Nerespektování soukromí a intimity
4. Nedůstojné zacházení a emocionální násilí
5. Diskriminace na základě specifických atributů klientky
6. Odmítnutí poskytnutí zdravotní péče
7. Zadržování ve zdravotnických zařízeních
8. Poškozování vztahové vazby dítěte s jeho matkou

Fyzické násilí

Jedná se jak o zjevné fyzické násilí,tak i o zdravotnické zásahy a intervence, které ženu poškozují nebo jsou použity nevhodně či rutinně a je možné ho rozčlenit do tří skupin. Jedná se jak o zjevné fyzické násilí, tak i o zdravotnické zásahy a intervence, které ženu poškozují nebo jsou použity nevhodně či rutinně. Můžeme je rozdělit do tří skupin - zásahy v rozporu s nejnovějšími vědeckými poznatky, zásahy bez medicínského opodstatnění a zásahy bez souhlasu pacienta.

Příkladem může být

• fyzická manipulace ženy do polohy, kterou si nepřeje,
• fackování či jiné fyzické násilí,
• Kristellerova exprese (lidově “tlačení na břicho”),
• šití poranění bez řádné analgezie,
• epiziotomie bez indikace,
• císařský řez bez indikace.
  

Důvodem pro tyto situace bývá nejčastěji obava, že pokud žena neudělá, co po ní personál chce, dojde k poškození jejího zdraví nebo zdraví dítěte. Zdravotníci tak ze strachu využívají vzorce, které mají naučené z běžného života, tedy pokud chtějí, aby je někdo poslechl a on to odmítá, je nasnadě se kvůli prosazení svého názoru uchýlit až k fyzickému násilí, které může mít výše uvedené formy.

Předcházet se dá této praxi především

• kontinuálním profesním vzděláváním, kdy se zdravotníci informují o výzkumech a novinkách v praxi čímž snižují svůj strach a obavy a také získávají informace, které poté mohou použít pro adekvátní informování ženy o dané situaci a pro poskytnutí té nejlepší možné péče,

• zlepšováním komunikačních dovedností - zásadní pro předávání informací ženě ve stresové situaci je kvalitně zvládnutá komunikace,

• supervizí, která jako nástroj celoživotního vzdělávání využívaný především u pomáhajících profesí, usnadňuje zdravotníkovi pochopení situací, které se mu stali a tím ho zbavuje strachu z jejich opakování,

• sebepoznáním - pokud víme jaké situace nám vyvolávají nepříjemné emoční stavy, dokážeme s nimi lépe pracovat, to nám následně umožňuje lépe se s nimi vyrovnat a jednodušeji je zvládat, když nastanou.

Péče poskytovaná bez informovaného souhlasu

Základním právem pacienta je rozhodování o svém těle a o tom, jakým vyšetřením a zdravotním zákrokům se podrobí nebo nepodrobí. To se samozřejmě vztahuje i na těhotné a rodící ženy. Péče jim nesmí být poskytována bez informovaného souhlasu. Také jim ale nesmí být poskytována proti jejich informovanému nesouhlasu či v případě, že byl souhlas získán manipulací či zastrašováním. Poučení o poskytované péči, intervencích a zákrocích má být srozumitelné, ohleduplné, bez nátlaku a pokud možno s dostatečným časovým předstihem.

Jedná se především o situace, kdy není žena dostatečně seznámena s okolnostmi péče, která jí je poskytována a nebo je jí poskytována péče proti informovanému nesouhlasu (ženě je proveden zákrok, který si výslovně nepřeje). Příkladem může být

• vaginální vyšetření, které lékař/lékařka provede aniž by ženu informoval/a o výhodách a rizicích vyšetření a dal/a ji prostor vyjádřit názor, zda si ho přeje (a to i v případě, že by s ním souhlasila),

• aplikace léků bez oznámení o jaké léky se jedná, jaké jsou jejich účinky i vedlejší účinky,

• provedení zákroku jako je například epiziotomie nebo dirupce vaku blan (umělé prasknutí vody plodové) bez oznámení, že tato intervence bude učiněna a jaké jsou její benefity a nevýhody.

Důvodem pro tyto situace je nejčastěji nejen předpoklad zdravotníků, že žena bude souhlasit se vším, co jí navrhnout, ale hlavně si nedokáží často ani představit situaci, že by žena péči odmítla. Zároveň mívají chybné informace o právech a povinnostech pacienta. Například si myslí, že informovaný souhlas s hospitalizací automaticky zahrnuje i souhlas se všemi intervencemi a zákroky a tedy již nemusí ženě nic dalšího vysvětlovat a poskytovat dodatečné informace.

Předcházet se dá této praxi především

• vzděláním zdravotníků v právech a povinnostech pacienta,
• kontinuálním profesním vzděláváním, kdy se zdravotníci informují o výzkumech a novinkách v praxi čímž získávají informace, které poté mohou použít pro adekvátní informování ženy o daném zákroku a pro poskytnutí té nejlepší možné péče,
• zvýšení znalostí ze sociovědních a psychologických oborů, které nám dávají možnost pochopit jednání a chování lidí, a tím zvyšují schopnost empatie a pochopení klientek a přispívají k uvědomění, že ženy mají právo rozhodnout o svém těle a životě jakkoliv,
• podporou zdravotníků v situacích, kdy se rozhodnutí ženy odchyluje od doporučených postupů, protože současná praxe vede opačným směrem - k obviňování zdravotníků (především porodních asistentek), že ženu dostatečně nepřesvědčili, aby s jimi navrhovanou péčí souhlasila.
  

Nerespektování soukromí a intimity

Potřeba soukromí, intimity, pocitu bezpečí a klidu, to jsou základní předpoklady pro dobrý průběh porodu. Světová zdravotnická organizace doporučuje, aby personál zajistil ženě důvěrné prostředí pomocí svého chování. Ženě se má vždy představit a vysvětlit poskytovanou péči. V praxi však často dochází k situacím, kdy lékař, kterého žena nezná, přijde provést vyšetření a komunikuje pouze s porodní asistentkou a až poté se ženou.

Typickými příklady nerespektování soukromí a intimity je

• vaginální vyšetření na pokojích, kde je více žen,
• nevyhovující porodní boxy, které jsou od sebe oddělené jen plentou, stavební příčkou, která není až ke stropu nebo dveřmi, které jsou například zasouvací a dostatečně netěsní,
• vizity na oddělení šestinedělí, které probíhají pro několik žen současně, kdy je nejen narušena intimita a důstojnost klientky (když je žena povinna na posteli roztáhnout nohy a ukázat očistky a hojení poranění), ale také dochází k narušení soukromí z hlediska důvěrných informací, které mohou slyšet další pacientky.
  

Důvody pro tyto situace jsou především organizační a prostorové podmínky oddělení, které nedovolují, aby mohla být žena sama na pokoji nebo aby její pokoj byl dostatečně stavebně izolovaný. Může ale samozřejmě dojít i k osobnímu selhání zdravotníka.

Předcházet se dá tomuto druhu násilí především

• systémovými změnami, na kterých se může každá porodní asistentka podílet minimálně v rámci svého pracoviště, kde se snaží nastavit podmínky tak, aby každá žena (a její doprovod) mohla mít soukromí,

• supervizí, která jako nástroj celoživotního vzdělání využívaný především u pomáhajících profesí, usnadňuje zdravotníkovi pochopení situací a umožňuje mu vnímat danou situaci i z pozice ženy a jejího životního nastavení.
  

Nedůstojné zacházení a emocionální násilí

Nedůstojné zacházení a emocionální násilí je méně zjevnou formu násilí a jeho komplexní popsání je stejně obtížné jako jeho prokázání bez video/audiozáznamu. V obecných obrysech tuto kategorii lze popsat jako vyvolání pocitu méněcennosti, podřízenosti a používání citlivých témat v nevhodných kontextech. Nedůstojné chování k ženě se může vztahovat i k jejím tělním procesům (například při odchodu stolice), může jít o chování, kdy k ženě zdravotníci přistupují jako ke stroji, k neživé bytosti nebo jako kdyby nebyla v místnosti. Psychické a emocionální násilí zanechává rány, které se mnohdy nikdy nezhojí, ženy si totiž toto chovánía vyřčené věty pamatují až do konce života. Nedůstojné zacházení a emocionální násilí bývá součástí ostatních druhů porodnického násilí.

Patří sem celá škála chování

• zesměšňování, vysmívání se, znevažování názorů, hodnot či otázek, které žena klade či jejích přání a potřeb vztahujících se například k průběhu porodu,
• ponižování a dehonestování, kdy například na ženu mluví zdravotník zdrobnělinami a chovám se k ní jako k nesvéprávné osobě nebo malému dítěti,
• manipulace, která se může schovávat i za zdánlivě milé jednání, kdy se zdravotníci tváří, jako kdyby chtěli ženě pomoci, ale jde jim jen o dosažení jejich cíle, kterým je, že žena bude se vším, co po ní chtějí, souhlasit,
• vyhrožování (a podobně i manipulace) souvisí s vyvoláváním pocitu strachu a ohrožení, nejčastější věta, kterou ženy zmiňují, že od zdravotníků v tomto kontextu slyšely, je “Chcete aby vaše dítě zemřelo?”, dále se jedná o vyhrožování ze zavolání sociálky, odmítnutí propuštění z nemocnice apod.,
• obviňování, vzbuzování pocitu viny a věty jako například “Kdybyste si nevymýšlela s porodním plánem, už byste dávno porodila!”.
  

Chování lékařů a porodních asistentek nemusí vycházet ze snahy dopustit se takového jednání. Příčinou jsou zpravidla přejímané vzorce chování. Opět jako u fyzického násilí platí, že v daném systému, který nepodporuje individuální přístup a často zdravotníky přetěžuje, může být obtížné v dané situaci s klientkou v klidu komunikovat, mít čas ji vše dostatečně vysvětlit a plně se jí věnovat. Snaha vyřešit danou situaci rychle, podle svého a bezkomplikací, které v očích zdravotníka způsobuje právě žena a její otázky či jiný názor, pak může jednoduše vést k podobnému typu chování.

Přecházet se dá této praxi především

• zlepšováním komunikačních dovedností zdravotníků - zásadní pro předávání informací ženě ve stresové situaci je kvalitně zvládnutá komunikace,
• supervizí, která jako nástroj celoživotního vzdělání využívaný především u pomáhajících profesí, usnadňuje zdravotníkovi pochopení situace a umožňuje mu vnímat danou situaci i z pozice ženy a jejího životního nastavení,
• sebepoznáním - pokud víme jaké situace nám vyvolávají nepříjemné emoční stavy, dokážeme s nimi lépe pracovat, to nám následně umožňuje lépe se s nimi vyrovnat, když nastanou a také lépe je zvládat,
• podporou zdravotníků v situacích, kdy se rozhodnutí ženy odchylují od doporučených postupů, protože současná praxe vede opačným směrem - k obviňování zdravotníků, že ženu dostatečně nepřesvědčili, aby s jimi navrhovanou péčí souhlasila.

Diskriminace na základě specifických atributů klientky

Důvodem diskriminace na základě specifických atributů člověka bývá nejčastěji obava z jinakosti. Lidé v každé společnosti mají silně zakořeněnou představu o tom, co je běžné a normální a tak se už od raného dětství snaží, aby jejich děti zapadaly, nevyčnívaly. Právě ze schopnosti přijmout jinakost a netrestat ji, se dá usuzovat na to, jak je daná společnost vyspělá, jakým směrem se ubírá, zda je skutečně v pravém smyslu toho slova humanistická.

V péči při porodu se jedná předevšímo diskriminaci na základě odlišnosti

• věku,
• sociálního statusu,
• onemocnění,
• rasy,
• etnicity,
• původu a další.
  

Ve zdravotnictví by mělo být samozřejmé, že jsou všichni lidé léčeni stejně. Přesto se to neděje. Naše osobní představy o lidech, o které pečujeme, se do způsobu péče propisují. Neznamená to vždy, že by se zdravotníci chovali k pacientům záměrně diskriminačně, i když takové příklady také jsou (například nucené sterilizace romských žen), ale často jejich chování plyne z obav a z neznalosti nebo z nevědomosti jak se zachovat. Jak mluvit či jednat s lidmi, kteří jsou například z jiného kulturního prostředí, mají odlišnou barvu kůže nebo závažné postižení či onemocnění?

Předcházet tomuto chování lze například

• absolvováním vzdělávacího kurzu interkulturní komunikace, kde se učí dovednosti, které usnadňují komunikaci s “odlišnou” klientkou,

• vzděláním v antropologii a dalších společenských vědách, které ukazují odlišnost v souvislostech a pomáhají tak pochopit co to přesně znamená “být jiný” a tím strachu z jinakosti zbavují,

• absolvováním pracovních a vzdělávacích stáže v jiných zemích, které nejen ukazují další způsoby a možnosti výkonu profese, ale zároveň nás také staví do pozice “těch jiných”, vyzkoušet si jinakost na “vlastním těle” je zcela jiná zkušenost.
  

Odmítnutí poskytnutí zdravotní péče

Péče o rodící ženu spadá do neodkladné zdravotní péče a proto není možné odmítnou ženu ošetřit jen proto, že její chování či rozhodování nějakým způsobem koliduje s představami zdravotníků.

Nejčastěji do tohoto typu porodnického násilí spadá například odmítnutí poskytnutí péče

• z důvodu nesouhlasu klientky s navrhovanou péčí, zákroky, vyšetřeními,
• z důvodu odmítnutí klientky podepsat informované souhlasy s některými zákroky ještě před porodem,
• těhotné ženě z důvodu, že se rozhodla donosit a porodit dítě s vývojovými vadami neslučitelnými se životem,
• po porodu doma, kdy je žena převezena do nemocnice z důvodu potřeby poskytnutí následné lékařské péče (například kvůli ošetření porodního poranění).

Je zcela přirozené, že máme každý jiné priority a představy o našem životě a péči, kterou si pr osebe a naši rodinu přejeme. Hodnotový střet mezi klientkami a porodními asistentkami nebo lékaři/lékařkami by nikdy neměl vyústit v situaci, kdy zdravotníci odmítnou poskytnout ženě péči.

Předcházení této situaci může pomoci

• supervize, která jako nástroj celoživotního vzdělání využívaný především u pomáhajících profesí, usnadňuje zdravotníkovi pochopení situací a umožňuje mu vnímat danou situaci i z pozice ženy a jejího životního nastavení,
• kontinuální profesní vzdělávání, kdy se zdravotníci informují o výzkumech a novinkách v praxi čímž snižují svůj strach a obavy a také získávají informace, které poté mohou použít jak pro adekvátní informování ženy o dané situaci tak pro poskytnutí té nejlepší možné péče.
  

Zadržování ve zdravotnických zařízeních

Zdravotnické zařízení není vězení, a proto nemá žena žádnou povinnost v nemocnici zůstávat, pokud si to nepřeje. Překážky ze strany personálu, nebo pokusy o zabránění v odchodu, kladení podmínek, které musí žena či dítě splnit (například “Dítě musí přibírat Xg, abychom vás pustili.”) jinak je jim znemožněn odchod ze zdravotnického zařízení spadají do této kategorie porodnického násilí. Stejně tak vyhrožování policií, ospodem či dokonce jejich zavolání do porodnice.

Stejně jako v jiných typech porodnického násilí i u tohoto platí, že představy zdravotníků o péči, která má  být ženě a dítěti poskytnuta, nemůže nikdy převážit nad přáním ženy. Jen ony si mohou rozhodovat o péči o sebe a po narození i o své dítě, o kterém případně rozhoduje i jeho otec, až na výjimečné situace stanovené zákonem. Zdravotníci mají povinnost informovat ženu o jejím zdravotním stavu a o navržených možnostech léčby, za konečné rozhodnutí ženy ale nenesou odpovědnost. Její nesouhlas s navrhovanou péčí lze řešit negativním reversem.

Předcházení tomuto typu násilí pomáhá především

• vzdělávání zdravotníků v právech a povinnostech pacienta a v náležitostech informovaného souhlasu,
• supervizí, která jako nástroj celoživotního vzdělání využívaný především u pomáhajících profesí, usnadňuje zdravotníkovi pochopení situací, které se mu stali a tím ho zbavuje strachu s jejich opakování,
• sebepoznáním - pokud víme jaké situace nám vyvolávají nepříjemné emoční stavy, dokážeme s nimi lépe pracovat, to nám následně umožňuje lépe se s nimi vyrovnat, když nastanou a tím je lépe zvládat.
  

Poškozování vztahové vazby dítěte s jeho matkou

Matka a dítě tvoří neoddělitelnou jednotku a mělo by tak k nim být přistupováno. Zdravotní systém by měl podporovat zdraví matky i dítěte ve všech jeho aspektech,tedy nejen zdraví fyzické, ale i psychické, sociální a spirituální. Oddělování matky od dítěte komplikuje nejen začátek jejich vztahu, ale také se promítá do kojení a narušuje mateřské kompetence. Matka i dítě zažívají při separaci stres, strach, obavy. Dítěti se tím komplikuje poporodní adaptace.

Do tohoto druhu násilí patří

• oddělování matky od dítěte a to nejen prostorově, ale i co se týče nepodpory jejich vzájemného kontaktu kůže na kůži a to jak po vaginálním porodu tak i po císařském řezu,
• všechna vyšetření, které mohou být odloženy na pozdější dobu a jsou tedy prováděny rutinně a zvykově (vážení, měření, koupání, zavinování do zavinovačky apod.),
• vytváření pocitu mateřské nekompetentnosti, kdy je se ženami během porodu zacházeno tak, že si přijdou neschopné porodit nebo později i nakojit své dítě a personál dostatečně nepodporuje jejich sebevědomí.
  

Primární péče porodních asistentek by měla vést k zachování a prohlubování vztahu matka-dítě, k podpoře ženy v jejích mateřských kompetencích a v maximální podpoře rodiny. To platí i pro případy, kdy je zdravotní stav ženy či dítěte nestabilní či v ohrožení, i v těchto případech nebo právě v nich, by měli mít zdravotníci kromě fyzického zdraví ženy a dítěte na paměti i další aspekty jejich vztahu.

Tomuto typu násilí je možné předcházet především

• kontinuálním profesním vzděláváním, kdy se zdravotníci informují o výzkumech a novinkách v praxi čímž snižují svůj strach a obavy a také získávají informace, které poté mohou použít pro adekvátní informování ženy o dané situaci a pro poskytnutí té nejlepší možné péče,
• zlepšováním komunikačních dovedností - zásadní pro předávání informací ženě ve stresové situaci je kvalitně zvládnutá komunikace,
• supervizí, která jako nástroj celoživotního vzdělání využívaný především u pomáhajících profesí, usnadňuje zdravotníkovi pochopení situací, které se mu stali a tím ho zbavuje strachu z jejich opakování.

‍

Financováno z projektu Rodím v klidu bez násilí, podpořeného ÚV ČR 2022, i.č. GE220027.

zdroj: MidwifeThinking

Autoři studie “Jak ženy popisují porodní trauma ve vztahu k poskytovatelům péče, jejich chování a jednání” jsou Rachel Reed, Rachael Sharman a Christian Inglis. Plné znění odborného článku je přístupné zdarma na tomto odkaze: BMC Pregnancy and Childbirth.

Výsledky studie

Ze získaných dat vyvstaly čtyři hlavní témata: „Upřednostňování agendy zdravotníků“, „znevažování tělesného vědění“, „lži a výhružky“ a „zneužívání“. Ženy pociťovaly, že před jejich potřebami upřednostňují zdravotníci vlastní agendu, což mnohdy vedlo ke zbytečným intervencím, jejichž účelem bylo ovlivnit průběh porodu tak, aby vyhovoval zdravotníkům. V některých případech sloužily rodící ženy jako živé figurantky pro výcvik nemocničního personálu. Ženy popisovaly, že jejich vlastní tělesné vědění o postupu porodu nebo stavu nenarozeného dítěte zdravotníci ignorovali či znevažovali ve prospěch klinických diagnostických metod. Zdravotníci používali lži a výhružky k tomu, aby přiměli ženy k souhlasu k různým úkonům. Tyto lži a výhrůžky se týkaly převážně stavu dítěte. Ženy rovněž popisovaly úkony, při kterých se zdravotníci dopouštěli zneužití a násilí. Některým ženám tyto praktiky vyvolaly vzpomínky na sexuální zneužití.

Závěr 

Chování a jednání zdravotníků může mít vliv na prožívání porodního traumatu u žen. Nutností je začít řešit interpersonální typ porodního traumatu na mikro- i  makro-úrovni. Rozvoj a kvalitu porodní péče musíme začít zakládat na takovém paradigmatu a postupech, které prioritizují jak fyzické, tak i psychické zdraví matek. Poskytovatelé této péče potřebují vhodný výcvik a podporu zaměřenou na minimalizaci interpersonálního porodního traumatu.

Komentář Rachel Reed k jejímu výzkumu

Není asi nikterak překvapivé, že chování a jednání zdravotníků ovlivňuje prožívání traumatu při porodu. Analýza těchto dat byla náročná a místy až bolestná. Jenže je extrémně důležité, abychom odhalovali praktiky zneužívání a ponižující „péče“, které některé ženy zažívají. Potřebujeme poznat tohoto nepřítele a přiznat si, že my (zdravotníci) jsme tímto nepřítelem. Jedině tak dokážeme povýšit naši kulturu porodu. Nemůžeme se na nic vymlouvat. Nechám vám k zamyšlení citát jedné z účastnic výzkumu:

„...Nejděsivější část toho celýho martyria bylo, jak mě drželi čtyři lidi a na mé genitálie každej sahal a šťoural bez mýho souhlasu a nemohla jsem do toho nijak mluvit, tomu se říká znásilnění, když se to neděje u porodu. Porod mojí dcery byl větší sexuální trauma než zneužívání v dětství, kterým jsem si prošla...“

Pokud jste zažili traumatický porod, vyhledejte, prosím, pomoc. Obrátit se můžete například na linku Rodím v klidu nebo na Centrum pro oběti porodnického násilí.

‍

Financováno z projektu Rodím v klidu bez násilí, podpořeného ÚV ČR 2022, i.č. GE220027.

Autoři shromáždili natolik velké množství dat, že se spoluautor Christian Inglis rozhodl zaměřit svou diplomovou a výzkumnou práci na psychické zdraví otců. Jeho text není bohužel volně přístupný – abstrakt a detailní informace najdete zde.

Výsledky studie

Tematická analýza kvalitativních dat z dotazníků a rozhovorů odhalila zastřešující motiv „odsunutí na vedlejší kolej“, které zahrnovalo dvě hlavní témata, které vyvstávaly z této zkušenosti: „přihlížení traumatu: neznámé prostředí“, „následky: vyrovnávání se s touto zkušeností“ a související podtémata.

‍

Závěr

Z pohledu vnímání a prožívání poukazovali otcové na výrazně nedostatečnou komunikaci ze strany personálu a zažívali pocity méněcennosti před traumatickým porodem, v jeho průběhu i po něm. Zjištění z této studie ukazují, že tyto faktory přispěly k vnímání porodu jako traumatu. Velká část otců uváděla, že traumatický porod měl negativní dopad na ně osobně i na jejich vztahy, někteří ale uvedli, že tato zkušenost vedla k posttraumatickému růstu a část otců uvedla, že přátelé a rodina se pro ně stali významným zdrojem podpory.

Financováno z projektu Rodím v klidu bez násilí, podpořeného ÚV ČR 2022, i.č. GE220027.